Jdi na obsah Jdi na menu
 


Spider-Man 3 (2007)

Spider-Man na nás v posledních dnech útočí naprosto ze všech koutů, i těch temných. Návštěvě kina se tak ubrání jen ti nejsilnější, a ti budou možná ještě litovat.

Sam Raimi už v předchozích dvou dílech, a obzvláště v tom minulém, balancoval na tenké hraně kýče a geniality. V případě druhého dílu vybalancoval své schopnosti ku skvělému výsledku, který z něj činí jeden z nejlepších komiksových filmů. Ve třetím díle je opět znát jeho režisérská ruka a opětovné pokoušení štěstěny. Ta mu tentokrát nepřála, ačkoliv výsledek potěší.

Na konci druhého dílu jsme Petera Parkera zanechali v pokoji své ubytovny s Mary Jane na prahu, která se dozvěděla pravdu o Petrově skryté identitě, a přesto s ním chce zůstat. Happy end? Možná v telenovele, tohle je komiks a jeho filmová adaptace je vytvořena Samem Raimim, tudíž o šťastném konci (nebo aspoň životě) nemůže být řeč. Do jejich vztahu totiž stále více proniká skutečný vliv Spider-Mana. Peter totiž natolik přivykl slávě, že nevidí osobní problémy své přítelkyně. Navíc má stále problém s (bývalým) přítelem Harrym, který taktéž odhalil skutečnou tvář Petera Parkera a který se pokouší pomstít svého otce. Skoro ve stejnou chvíli se navíc objevuje skutečný vrah Peterova strýce, který se ale nehodou dostává ke genetickému pokusu, jenž mu později dovolí měnit strukturu svého těla na písek, a stejně tak se do pozornosti dostává Eddie Brock, konkurenční fotograf, který se pokouší Petera vystrnadit z místa fotografa na volné noze. Když se dají všechny tyto problémy dohromady a z vesmíru se na Spider-Manův obleček přisaje podivná entita, Peterova povaha se začíná měnit a on bude muset brzy prohlédnout, jaké chyby nadělal, aby nebylo příliš pozdě na jejich nápravu.

Celá zápletka se nese v tradičním stylu všech Raimiho Spider-Manů. Sledujeme hlavně osobní životy hlavních postav a jejich problémy, které se notně odrážejí i na profesní, superhrdinské/superpadoušské kariéře. Jedinou výjimkou je, že i přes značnou délku a největší věnovaný prostor, je problém hlavně s postavou Petera Parkera. Je sympatické, jak se po nekňubovi z jedničky a smolaři z dvojky, který se rozhodoval pověsit svou kariéru na hřebík, aby mohl být s M.J., proměňuje Peter v sebevědomého, ale zároveň vší slávou zaslepeného mladého muže. Jenže poloha, jakou Tobey Maguire nastavil je až nechtěně komická díky svému dotažení do absurdity. Z části se dá uvěřit, že by skutečně dokázal přehlížet skutečné pocity M.J., protože ženské city jsou pro nejednoho muže nerozluštitelný kód, a dělat všechny chyby, které vedou k rozchodu, ale nebohá Kirsten Dunst konečně dostává prostor pro svou postavu a dává jí skutečnou hloubku a podstatu. Díky této tragické rozdílnosti vypadá Tobey jako ten největší vůl.

Ani očekávaná lahůdka, tedy ovládnutí Peterovy duše mimozemským symbiontem podporujícím jeho agresivitu, se nepovedl tak, jak bych já osobně jako milovník rozpolcených a charismatických záporáků čekal, obzvlášť když se tak děje pod režijní taktovkou, která vytvořila motivované záporáky s určitým sociálním pozadím – Green Goblina staršího a Dr. Octavia. Ve třetím díle se kromě zmíněné Peterovy přeměny navíc objevují další záporné postavy, přesněji tři, které až na výjimku dosahují stejných kvalit jako jejich předchůdci, protože jim Raimi opět umožnil zajímavý základ, charismatické podání i přirozený vývoj. Sandman v podání Thomase Hadena Churche získá typickou hloubku nejen díky na oscara nominovanému, skvělému herci, ale i motivacím a celkovému vývoji, který z něj činí spolu s M.J. nejlidštější figurku tohoto představení. Stejně tak dobrý je James Franco jako Harry, který se tentokrát obul do tátových bot a vyrazil na lov pavouků a který už jen nestojí v pozadí a netváří se pouze hrozně nakrknutě. V tomto díle dostal Franco dostatek prostoru, aby svou postavou dovedl k požadované profilové hodnotě, která by z ní činila plnohodnotného hráče šachového klání. Možná i „historie“ z předchozích dílů mu dodává větší autenticitu než topornému Topheru Graceovi, který během filmu projde také podobným vývojem jako Parker, ale vypadá zbytečně uspěchaný a nevěrohodný. Sám Peter Parker pak svou temnou stránku reprezentuje nabubřelým (směšným?) chování na ulici, podivným emo účesem a dalšími stupiditami, které se ke skutečnému zlu nehodí. Možná je to i tím, že ve 140 minutách má této etuda opravdu krátký časový úsek a nemá možnost rozkvést do krásy. Možná, nebo spíš ne.

Z celkového pohledu na spider-manskou problematiku však Raimi uspěl. Jednotlivé díly se pěkně stupňují,. Zatímco v jedničce Peter začínal a souboj s Goblinem byl první a značně těžký, tak ve dvojce už značně ostřílenější zvládl charizmatičtějšího Dr. Octavia (za menšího nepřispění MJ) a do trojky přichází sebevědoměji a s nejtěžšími protivníky. Zároveň Raimi dokázal bez zbytečně pozůstalých otázek uzavřít všechny propletence vztahů, i když jsou některá, úplně finální rozřešení nepatrně zjednodušená – jak dopadne vztah MJ a Petera a co s postavou Harryho Osbourna. Slzy v očích (smíchem) a v srdci (rozčarováním) působí avšak Raimiho velice oblíbený nacionalismus a sentimentalita, které v závěru trilogie dohnal do nebeských výšin, což pocítíte nejen ze všech uslzených scén, ale hlavně několika scén oslavujících Ameriku, přičemž nejvýraznější je záběr na Spider-Mana v letu s obrovskou americkou vlajkou na pozadí. Tyto bolestné scény vynahrazuje ještě větší komickou náloží, které opět reprezentují J. K. Simmons v roli nerudného šéfredaktora Daily Bugle a cameo role Bruce Campbella jako číšníka v luxusní francouzské restauraci.

Už z minulých dílů bylo jasné, že si Sam Raimi s digitálními triky příliš netyká. Přestože se jedná o dost kvalitní kousky, mnohdy působil Spider-Man nechtěně gumově a ani Octavius se nezdál příliš živý. Tento neduh si režisér-hračička přinesl i do závěrečné kapitoly, i když už se zase o něco zlepšil. Řada scén je vskutku dech beroucí, především když se v závěru střetávají všichni soupeři, a realistických. Nevýslovnou pochvalu si zaslouží Marko Flint alias Sandman, se kterým si animátoři (dle svých slov skutečně) dali velkou práci, protože písek, ze kterého se Sandman tvoří, zvětšuje a mění, ale i opadává, oprašuje a pohybuje, je svým naturalismem ohromující, i když si jen letí vzduchem. Na druhé straně, i na potřetí dělá animátorům problém vytvořit skutečně realisticky působícího Spider-Mana v letu, přičemž o něco horší je to se Spideym v novém černém oblečku. V samotných akčních scén, které jsou podobně laděné jako v případě minulých dílů, si toho stejně ani nepovšimnete, protože Raimi kombinuje propracovanou akrobacii Spider-Mana s majestátností a silou Sandmana, technickými vychytávkami nového Goblina a Venomovým sadismem, a vytváří tak slušnou a napínavou akční jízdu.

Nepochybně nevyčíslitelnou škodu ale představuje nahrazení Dannyho Elfmana v důsledku neshod s panem režisérem, a to Christopherem Youngem, který dosud tvořil hlavně pro hororové film (na triku má i nepovedeného Ghost Ridera) a který v tomto případě vytvořil jenom standardní podbarvení a několik motivů pro nové padouchy, které neublíží. K radosti všech totiž stále dominují Elfmanovy spider-manské titulní písně, které se ozývají při každé vhodné příležitosti a zdůrazňují, že tohle je vážně starý dobrý Spider-Man.

Závěr:
Při Raimi sice nestáli všichni Bohové, ale bylo by kacířské srovnávat jeho (ne)kvality s loňskými X-Meny, protože z celkového hlediska se jedná o pořád stejného stěnolezce, který v několika momentech jen nemá své dny. Je smůla, že jeden z tvůrců nové komiksové vlny dopadl hůř, než by si zasloužil

Monster House (2006)
(V tom domě straší)

Docela často se najde v řadě stejných domků jeden, který nejenže vybočuje z řady svým vzhledem, ale i vším, co není na první pohled zřejmé. Ať už je postaven na indiánském pohřebišti nebo se v něm odehrála vražda, tyhle domy vždy přitahovaly pozornost. O jednom takovém domu, dvou kamarádech mezi jednou dívkou a šíleném sousedovi je tento film.

Dvanáctiletý DJ Walter žije hned naproti domu, v němž bydlí starý Nebbercracker, který z duše nenávidí cokoliv a kohokoliv, když to, nebo někdo, leží čí stojí na jeho pozemku. DJ ho svým dalekohledem už dlouho sleduje a dělá si o něm zápisky. Vše se zvrtne, když se nový basketbalový míč jeho kamaráda Buřta zakutálí na Nebbercrackerův trávník a vlastník domu dostane při potyčce s ním infarkt. V ten moment, kdy jej odváží sanitka, se s domem začíná dít něco podivného. A jako v každém správném dětském filmu, ani zde dospělí neuvěří tvrzení dvou kamarádů, dokonce ani když se o tom přesvědčí dívka Jenny, která se spolu s chlapci pokusí dům zastavit.

V tom domě straší mělo velké štěstí na režiséra, neboť se zde od začátku vyskytovalo několikero nepříznivých faktů, které mohly film smést do jámy pekelné. Prvním faktem je film Roberta Zemeckise Polární expres, který byl natočen podobnou technikou a který spíše než chválu sklidil rozpačité názory. Druhým faktem byla klesající kvalita animovaných filmů v současné době, a tak se v originále Monster House mohl stát monstrózní přešlapem na již tak poničené, dříve úrodné půdě. K jeho štěstí se však nic takového nestalo, a to proto, že se všemu zmíněnému pokusili tvůrci vyhnout. Režie byla svěřena mladému Gilu Kenanovi, protože sám Robert Zemeckis se spokojil s úlohou producenta. Kenan dostal tuto příležitost na základě jeho oceňovaného studijního projektu The Lark, který má s recenzovaným filmem podobný námět. Výběr to byl vskutku znamenitý, neboť Kenan využil zkušenosti nabité prvním filmem a vytvořil svěží a propracovaný film, který jej odlišuje od plejády jiných. Jemně jsou propleteny vtipné momenty s děsivými výjevy a spolu vytváří neobyčejně příjemný a zábavný film. Vše završuje akčním finále, při kterém pochopíte, proč byla zvolená právě technika motion-capture a že i animovaný film může mít strhující a velkolepé akční sekvence. Kontrastně k tomu jsou možná až příliš okatě do filmu zakomponovány motivy dětské lásky a pubertálních vtipů a narážek. Není radno snažit se zavděčit každému. Skvěle tento nedostatek kompenzuje sehranost ústřední trojice, která nezapře reálný základ, jímž byli nováčci Mitchel Musso, Sam Lerner a Spencer Lockeová. Fakt, že jejich postavy vznikaly na základě jejich hereckých kreacích je kladem i záporem. Do filmu se tím sice vnese reálná živost dětí, ale na druhou stranu přetrvají přehmaty a základní herecké nedostatky. Do dalších rolí, které se už řadí k charakterově stylizovaným, se povedlo tvůrcům (a hlavně těm dvěma slavným producentům) získat Maggie Gyllenhaalovou jako odrostlejší, ale stále adolescentní dívku na hlídání, Catherine O´Harovou a Freda Wiliarda v rolích starostlivých a milujících rodičů, Jasona Leeho jako odpudivě sympatického rockera a hlavně Steva Buscemiho do role obávaného souseda Nebbercrackera, jehož dům je oním hlavním hrdinou. Buscemiho postava nepostrádá první dojem spojený s relativně překvapivou minulostí. Snad jen škoda, že jsme o jeho skvělý výkon (a i ostatních) ochuzeni v českých kinosálech, kde se bude v maximální míře film vyskytovat v dabované verzi.

Zatímco Polární expres hleděl na postavy a prostředí s přehnanou snahou o přiblížení se realitě, v tomto případě sice byla taktéž využita technika motion-capture, ale tvůrci rezignovali na věrného zobrazení skutečnosti. Postavy jsou tak stylizované jak charakterově, tak vzhledově. Stačí si povšimnou nepřirozeně velkých a šišatých hlav. Snímku tento přístup pomáhá ve vytvoření zajímavějšího prostředí a herců, přičemž tím nejlepším důsledkem je samotný živý dům. Na něm si tvůrci dali záležet a dá se tak zařadit po bok legendárních bizarních domů, které sice nepožírají vše, co jim vstoupí na trávník, ale oplývají jinými zajímavostmi. Tento dům dokáže diváka (a hlavně toho malého) vyděsit v každém záběru, kdy k tomu dostane příležitost. Vděčit za to může i dobré práci s kamerou a vypointovanými momentkami.

Závěr:
Škoda, že se u nás neslaví Halloween a že v Americe a ve valné části světa měl film premiéru v létě. Jinak by to byl zaručený hit. Doufám, že Kenan dostane brzy další příležitost utvrdit mě v jeho schopnostech. Tak příjemně jsem se nebál a nezasmál už dlouho.

Asterix et les Vikings (2006)
(Asterix a Vikingové)

Už dost bylo slabých Římanů. Tentokrát se zapadlá galská vesnička střetne se sobě (skoro) rovným soupeřem. Hrůzostrašní muži severu přicházejí.

Úplně první animovaný film o Asterixovi a Obelixovi vznikl už před 39 lety a od té doby se objevilo pět pokračování, kde se hrdinové setkali s Kleopatrou, překvapili Caesara, podívali se do Ameriky, Británie a svedli velký boj. Následovali dva hrané snímky o těchto dvou, než se opět vrátili v původní dvourozměrné formě. V sedmém kresleném dobrodružství se budou obyvatelé galské vesnice potýkat, jak z názvu vyplývá, s dobyvačnými Vikingy. A přesto je to stále malý problém vedle toho, že jim byl přidělen syn Oceánixe - Zničehonix, aby se o něj postarali a hlavně ho vycvičili v mocného válečníka. Už od prvního pohledu je jasné, že s ním bude víc práce než s nošením menhirů. Postupně zjišťují, že Vikingové tentokrát měli jiný cíl, než rabovat, zabíjet a ničit, a to naučit se létat prostřednictvím Mistra strachu, což je údajně Zničehonix, kterého kvůli tomu unesou.

Doba se mění. Podobným mottem se nejspíš nové dobrodružství galské dvojice Asterixe a Obelixe řídilo. Jinak si nelze vysvětlit až nechutně okaté prolínání klasického příběhu s prvky příznačnými pro moderní historii. Řeč je o esemeskách, hip hopu, paraglidingu, skatingu nebo tvrdém boji o zrovnoprávnění žen a mužů. I v dřívějších příbězích si lze povšimnout použití soudobých archetypů, ale nikdy dřív jste se u toho tolik nepozastavovali. Výsledkem je, že dnešní děti (které ale o Asterixovi s Obelixem už dozajista slyšeli, nedejte tak na plakáty vyzívající k seznámení s hrdiny starší generace) mohou dostat zkreslenou představu o skutečné podobě Asterixe a Obelixe. Ze zmíněného lze vyvodit, že k Asterixovi a Vikingům lze přistupovat buďto jako znalec, nebo nový divák. Znalec si totiž kromě snahy o jednodušší vtipy bude užívat i letmo zmíněné narážky, které podtrhávají charaktery postav a které jsou s nimi spjaty už od počátků. Tak jako tak vás ale bude ubíjet, že zajímavá zápletka byla přetvořena do polopatického díla, jehož akční scény vůbec nejsou akční a humor zase ne tak humorný.

Film ve velké míře stojí na postavě Zničehonixe, která se může zalíbit svou nemotorností, ale jak Asterix, tak Obelix ho svou aurou legend uzemňují, a tak když je mu dáváno nepřirozeně mnoho prostoru, divák se nudí. Je pak zajímavé, že on spolu s mladou valkýrou přináší zmíněné novoty do klasického příběhu. Na žebříčku oblíbených postav se tak zřejmě neobjeví. Podobné je to právě s Abbou, dcerou vikingského náčelníka, která jako první přichází na možnost zrovnoprávnění obou pohlaví. Následné hádavé rozmluvy otce s dcerou bez konce příjemně evokují to, co každý doma někdy zažije. Zřejmě nejzajímavější novou postavou je tupý Olaf, syn vikingského šarlatána Kryptografa, jejichž společná scéna, kdy rozmlouvají nad plánem, jak polapit Mistra strachu, je nezapomenutelná. Posledním světlým bodem zůstávají dokola omílaní Asterix a Obelix, které bych raději viděl dělat něco znovu, než stát v pozadí.

Tento film vám dokáže, že stará dobrá dvourozměrná animace má dnešnímu divákovi ještě pořád co říct, obzvlášť je-li s ní adekvátně použitá i počítačová technologie (přiznávám, mám strach, že dalšího Asterixe udělají celého 3D a budeme se moct jít klouzat, jenom si to představte). Barvy jsou syté a postavy ostré, navíc i po těch letech neztrácejí nic ze svého vzhledu a zůstávají sami sebou. Vikingové byli vytvořeni podle klasických představ jako mohutní a silní válečníci, kteří dokáží vzbudit strach a kteří to občas nemají v hlavě v pořádku.

Závěr Bývalo to lepší, o mnoho lepší. Skoro až příliš jednoduchý děj bolestně ničí moderní vsuvky a málo klasických vtipů (či jakýchkoliv jiných a stravitelných). A lepší to zřejmě nebude, neboť se k nám v příštím roce chystá třetí hraný film...

Shrek the Third (2007)
(Shrek Třetí)

Nad královstvím Za sedmero horami se stahují mračna. Nejen ta digitální…

Shrek má problém. Králi Haroldovi se nedaří nijak valně a na smrtelné posteli mu svěřuje do rukou vládu v království Za sedmero horami. Přesněji – Shrekovi nebo Fioninu bratranci Artušovi. A protože Shrek se s modrou krví v žilách nenarodil, vydává se pubertálního Artuše hledat a dopravit ho do království. Na tuto odvážnou výpravu s sebou samozřejmě bere své věrné přátele – poněkud mluvného Oslíka a šarmantního Kocoura v botách. Jenže královské koruny se mezitím násilím zmocňuje zhrzený princ Krasoň, který má za sebou celou armádu pohádkových bytostí. A ačkoli má osiřelá Fiona vlastní starosti, zformuje úderné komando princezen a společně bojují za navrácení pořádku v zemi. Podaří se Shrekovi udělat z Artuše muže a zachránit království? Copak je to velké překvapení, které Fiona přede všemi tají? Uvidíme ještě Bažinu? A kdo má tak krátkou košili, že mu z ní ledacos vyčuhuje?

Shrek má problém. A ne jeden. Hned na první pohled je zřejmé, že tvůrcům se koncept děje rozpadá pod rukama. Když si to vezmeme kolem a kolem, jsou tam postavy, něco se tam stane, někdo vyhraje, někdo prohraje, ale stojí dost námahy a soustředění, aby člověk z hromady estrádních výstupů vytřídil střípky zápletky. Pokud jde o humor, najdou se okamžiky, kdy se bezmála každá tetka otřásá smíchy, jenomže to je tak všechno. Ze začátku se dočkáme několika scén pro retardované, kteří si ještě nevšimli, že Zlobr se do království nehodí, že neumí vládnout a že smrdí, a to fakt fest. Situaci se režisér snaží posléze zachránit novým prostředím, a sice internátní školou, na které Artuš studuje a prožívá svou bouřlivou pubertu coby třídní otloukánek. Snaha je to sice milá, nicméně když odhadnete, jak bude vypadat další záběr deset vteřin dopředu, není vůbec o čem diskutovat.

V podstatě celý film se veze na vlnách filmových klišé a ačkoliv i guláš chutná lépe až druhý den, tak třetího dne už za nic nestojí. Dočkáme se tedy probuzení v posteli manželů Shrekových a jejich láskyplné rozpravy o zápachu i detailu aerodynamiky vlasů prince Krasoně. A ParoubShrek? Doporučuji zalézt pod sedadlo než se rozpačitě rozhlížet po sále, jestli se někdo zasměje. Ale abychom Shrekovi Třetímu jenom nekřivdili, jedním z plusů je setkání s novými postavami. Mezi ně patří například princezny – Zlatovláska, Šípková Růženka, Popelka a spol., které pravděpodobně projely kopírkou nebo kouzelník Merlin, jež nám připomene zlatá sedmdesátá léta, kdy se všichni měli rádi, a vášnivě se objímali a brali drogy. Větší prostor dostanou také potomci Oslíka a Dračice, jejichž početí jistě nasadilo brouka do hlavy nejednomu vědci. A když už jsme u „dětí“…to si ale nechám zatím pro sebe.

Také animace už je zase o poznání dál, a tak máme možnost spatřit i žmolky na Shrekově oblečení. Otázkou je, jestli jsou zrovna tím, co nutně potřebujeme vidět. Já osobně jsem se trochu bála toho, co nám tvůrci nabídnou na soundtracku, ale písničky jsou stylové, pohodové a ve stylu dvou předchozích Shreků. Bohužel jsou tím jediným, co zbylo ze vzpomínky na příjemný a vtipný animovaný film pro všechny generace, který před šesti lety uchvátil miliony diváků. Máme tu sice pořád Mikea Myerse, Eddie Murphyho a Cameron Diaz, ale některé věci už nikdy nebudou stejné.

Závěr:
Sledování Shreka Třetího vás sice nezabije, ale může se stát, že budete z kina odcházet zklamaní. Možná proto, že jste se nezasmáli a možná proto, že jste se jenom zasmáli. Hra skončila, lepší už to nebude.

Pirates of the Caribbean: At Worlds End (2007)
(Piráti z Karibiku: Na konci světa)

Upřímné upozornění na začátek: v recenzi se mohou vyskytovat spoilery – některé „překvapivé“ zvraty z třetích Pirátů. Pokud si nechcete zkazit „zážitek“ z kina, tak raději nečtěte. Ono to i tak není zrovna pěkné počtení.

S letními blockbustery to jde z hodně příkrého kopce. Neříkám, že by měli aspirovat na Oscary, ale čím dál víc mi připadají divácky nepřitažlivé (což příliš nekoresponduje s jejich výdělky, tak se možná mýlím). Nechápu totiž, jestli se u většiny mohou lidé v kině skutečně bavit. Pokud bych měl vyjmenovat některé, které dle mě přinášejí „ultimativnější“ zážitek, tak větší hromádku bych dal dohromady v roce 2005 – Star Wars III, Batman začíná či Karlík a továrna na čokoládu. Za to loni by se takto dalo mluvit snad jen o návratu Supermana, který byl režisérsky i obsahově dostatečně zvládnut. Zpět ale k samotným Pirátům. V loňském roce jsem jim (asi z milosti) udělil neuvěřitelných 75%. Zatímco za textem si stojím, tak procentuální hodnocení bych snížil na 55% (a třeba takové X-Men 3 na 65%, asi jsem byl zaslepen ? a omlouvám se). Důvodem je nynější díl, který mou milosrdnost nevyužil, ne dostatečně.

Asi málokdo by čekal, že děj závěrečné kapitoly pirátské trilogie bude začínat jinde, než kde předchozí díl skončil. Na vině je natáčení obou dílů (skoro) dohromady. Každopádně Jack skončil vinou Elizabeth v Krakenově chřtánu a zároveň se tak ocitl v říši Davy Jonese, kam se dostává každá duše, která zhyne na moři. Jack však není zcela mrtvý, neboť se sem kromě jeho duševní stránky dostala jeho fyzická podstata. Šance na záchranu tedy je. A zatímco on fantazíruje v nekonečné bílé poušti na Černé perle s posádkou Jacků, tak ostatní přeživší, nyní vedeni znovuzrozeným kapitánem Barbossou, se vydávají do Singapuru za Sao Fengem, aby získali mapy a loď s posádkou, díky kterým by se dostali na konec světa a do říše Davyho Jonese. Důvodů vysvobodit Jacka je několik, včetně toho, že byl svolán pirátský sněm všech pirátský lordů do Pevnosti vraků, a je třeba, aby se ho Jack, jakožto jeden z devíti lordů, zúčastnil. Východoindická společnost, která nyní ovládá nejobávanější a bezesporu nejmocnějšího piráta Davyho Jonese, totiž planýruje zbylé piráty a v současné době už není na moři příliš bezpečno. Sněm tedy bude mít za úkol rozhodnout, jak dále pokračovat. Vyřčeným návrhem je možnost spojit síly a společně zaútočit nebo zrušit uvězňovací rozsudek, který před lety vynesli nad mořskou bohyní Kalypsó. Kromě tohoto, veskrze zajímavého námětu se celý film nese hlavně ve stylu podvodů, zrad a přeběhlíků.

Zcela na rovinu řečeno se „děj“ Pirátů z Karibiku: Na konci světa nedá dost dobře popsat (výše zmíněné je základ), protože demence dua scénáristů Teda Elliotta a Terryho Rossia dosáhla nepředvídatelného dna. Překvapí to vzhledem k rozmanitosti a docela často zajímavosti jejich starších scénářů (včetně Prokletí Černé perly). Problém nakousli už ve dvojce a nyní ho jen potvrzují. Neustále vykrádají první (a posléze i druhý) díl s falešnou snahou vytvořit kultovní mytologii. Na místo toho však jen divák znuděně zívne nad podesáté zformulovaným vtipem, který tak mile potěšil v Prokletí Černé perly. O pár desítek procent horším problémem je celkový děj. Závěr trilogie je postaven na otravných, neustálých výměnách jednotlivých postav s jednotlivými stranami – hodní pod vedením Barbossy a zlí pod vedením Becketta, což probíhá v desítkách různých kombinací, a tak se v tom nikdo (!) neorientuje, včetně samotných tvůrců, kteří všechny tyto kolaborace nechají na závěr vyšumět do ztracena a z rozhádaných přátel je zase jedna parta. Kdyby si tuto snahu o hlubší zápletku (?) nechali pro sebe, nejen že by se stopáž filmu rapidně zkrátila na únosnou míru, ale ve filmu by opět zvítězila nadsázka, která v minulých dílech dominovala.

Nic na výsledném špatném dojmu ani nezmění, že narozdíl od dvojky se příběh točí na zajímavějších místech, s novou zajímavou postavou a na pozadí se zajímavějšími pirátskými historkami (skutečnou mytologií!). Ani slušně režírující Gore Verbinski (který by možná měl radši zkusit opět něco ve stylu Pana Rosničky) film nezachrání, přestože se mu během filmu daří vytvořit skutečně hutnou atmosféru, díky čemuž vás navnadí několik prvních scén – poprava pirátů a Davy Jones útočící na další Piráty, což neobyčejně dobře interpretuje nastalou situaci Pirátů po ovládnutí oceánů Východoindickou společností, nebo návštěva singapurského pirátského kapitána, kterého si mj. s potměšilou chutí a grácií střihl Chow Yun-Fat a ve které Gore podbízivě zachytil exotiku tohoto místa. A zatímco podivný svět Jonesovy truhly nevyužil tak, jak mohl, závěrečnému střetu dodává grandiózní energii, díky které máte pocit, že jste se ocitli na té nejdivočejší pirátské party, jaká kdy spatřila světlo projektoru. Dvě lodě – Černá perla a Bludný Holanďan, posádky těch nejlepších/nejhorších pirátů Karibiku, několik osobních soubojů a jedna podivná (a vskutku humorná) svatba, a to celé za bouřlivého počasí uprostřed mořského víru - maelström vyvolaného bohyní Kalypsó. Tato scéna dokazuje, že ve dvojce skutečně chybí pořádná akční scéna, ale zároveň si člověk uvědomí, že bez přítomnosti klasického pirátského hudebního motivu (nahrazuje jej neméně horší, ale méně chytlavá a výrazná hudba Hanse Zimmera) a bez přítomnosti zbylých desítek lodí pirátských králů i Východoindické společnosti, které se boje neúčastní, se filmový orgasmus nekoná.

Trikově (a nejen trikově) opulentních scén se Na konci světa vyskytuje mnoho, a vzhledem k rozpočtu a očekávaní splňují svůj účel, i když jsme se řady mohli dočkat už v předchozím díle. Klíčovou scénou se jeví závěrečný střet, který jakožto vyústění celé pirátské ságy a završení všech příběhových linií, funguje skvěle. Tato odzbrojující sekvence dokáže způsobit zrychlení tepu, když se za pomoci vydatné kamery a pocitu pravého pirátského dobrodružství do sebe pustí Jack Sparrow, Davy Jones, Will Turner, Bill Turner, Barbossa, Elizabeth a další drobnější postavy. Vězte, že se u ní můžete královsky bavit. Její půvab tkví i v samotném, technicky precizně zvládnutém zpracování, díky jemuž si vše včetně samotného Davyho Jonese udržuje vysokou kvalitu, která Pirátům už nyní rezervuje nominaci na trikového Oscara. Jediným vážným konkurentem jim mohou být snad pouze Transformers.

Velký cirkus s nekonečnou řadou postav a jejich zamotaných vztahů. Aby se z Pirátů nestali filmová Rodinná pouta, tak tomu brání řada zajímavých charakterů. Víceméně. Takový Jack Sparrow prošel od prvního dílu velkou proměnou, a jak jsem již zmiňoval v recenzi ke druhému dílu, ne zrovna šťastným směrem. Postava Jacka Sparrowa nyní dospěla do bodu, kdy trpí tím, že se z ní za cenu zprotivení snaží autoři vytvořit jádro univerza humoru, za každou cenu. A vězte, že neplatí rovince: čím více Jacků Sparrowů je na plátně v tu samou chvíli, tím víc legrace si užijete. Naopak kouzlo Sparrowa spočívá (či spočívalo) v jeho minimalistické vyšinutosti. Je v tomto díle tedy TEN Jack Sparrow, kterého milujeme, nebo jen dozvuk příjemné melodie? O chlup lépe než v Truhle mrtvého muže je na tom Davy Jones, který prochází řadou emocionálních výbojů – dojde i na jednu úžasně emocionálně silnou scénu, kdy Jones zapláče. Lidského rozměru dosáhl kapitán Bludného Holanďana. Příležitost rozvést svůj charakter získal i Barbossa, který oživen Tiou Dalmou na konci minulého dílu napomáhá svým bývalým nepřátelům ku poražení nepřátel nových. Geoffrey Rush se s touto rolí opět nemohl nepoprat jinak, než že stvořil tajuplného, svébytného pirátského kapitána, který sice už díky své smrtelnosti nebudí tolik hrůzy, ale když zaslechnete jeho temný smích, když míří na jistou smrt, musí vám přeběhnout mráz po zádech. Zároveň dokáže být mile hašteřivý, když musí spolupracovat s Jackem Sparrowem. Dvojice Elizabeth a Will je poněkud upozaděna (nebo spíš znepřehledněna) ve zmateném scénáři, a tak jen nezbývá než uznat, že Keiře to v čínském oblečení moc sluší…

Závěr:
Na konci světa nebo na konci s dechem? Upřímně už si čtyřku snad raději ani nepředstavuje. Ne pokud by nebyli upáleni scénáristé…. V něčem je lepší, v něčem je horší než dvojka. Na konec nám tu, bohužel, zbudou jen ti jedni praví – Piráti z Karibiku – Prokletí Černé perly.

P.S.: Na závěrečnou sekvenci po titulcích raději nečekejte, nebo si zážitek zkazíte ještě víc, aneb nikdy nechtějte vidět „po deseti letech“.

Over the Hedge (2006)
(Za Plotem)

Přemýšleli jste někdy o tom, co se stane se zvířátky, která žijí na kraji lesa, který jste nechali kvůli svému novému obytnému stavení vykácet? Ne? Necitové, tak se běžte podívat na tenhle film, kde nám jsou veškeré lidské nešvary vmeteny do tváře.

Zima je za námi a lesní zvěř se probouzí do překrásného jarního dne. Tedy do té doby, než zjistí, že většina lesa byla vykácena a na jeho místě byl dostavena obrovská obytná čtvrť. Kde teď seženou jídlo na další zimu, aby nezemřela hlady? Na scéně se naštěstí objevuje mýval s lišáckými úmysly a hlasem Bruce Willise (popř. Pavla Soukupa). Ten se jeví jako zachránce této mnoho druhové skupiny a všichni, až na (bývalého) šéfa želváka Verneho, ho za to milují. Jak ale pozorný divák, který přišel na promítání včas, ví, RJ není prostě jen dobrák od kosti, má totiž menší dohodu s medvědem Vincentem, kterému zničil jeho zásoby jídla – RJ mu je do týdne sežene zpět a on ho za to nesní. Gentlemanská dohoda - není-liž pravda. Vše by probíhalo i dobře, kdyby na těsně sousedícím pozemku nebydlela Gladys, která kromě špatně zastřižené trávy k smrti nenávidí škůdce. Je tak na čase povolat deratizátora.

V záplavě trojrozměrných animovaných filmů se opět zase jednou zablesklo. Jisté je, že to není žádný šunt, ale vysloveně zlato. Snímek Za plotem totiž překvapí nejednoho diváka (možná hlavně z řad rodičů, kteří jsou v sále pouze jako garde svých mladších potomků) tím, jak vtipný snímek to je. Nejúžasnější na tom je, že tvůrci Tim Johnson (stařičký Mravenec Z) a Karey Kirkpatrick (především scénárista – např. Slepičí úlet) se tentokrát nezaměřili na odkazy na slavné filmy, ale vytvořili film plný skvěle vymyšlených gagů, které nikdy nekončí pouze u jednoho využití. Vyskytne-li se tedy ze začátku gag s určitou věcí nebo s určitým tématem, buďte si jisti, že ho tvůrci ještě použijí a rozvedou tak, že jediné oko nezůstane suché smíchem. To samé platí i pro jednotlivé postavičky, které tvoří jednotlivé členy „rodiny“. Od ustrašeného želváka Verna, jež bez krunýře nedá ránu, přes naprosto brilantní hyperaktivní veverku Hammyho, na svět kvůli svému druhu naštvanou skunčici Stellu, vačičího otce Ozzieho s dcerou Heather, pro které je předstírání smrti spjaté s shakespearovským herectvím denní chléb, až k ježčí rodině, která pokaždé nestačí valit ježkovy oči a jejíž děti si s Hammym občas nezadají v aktivitě. Zapomenout bychom neměli ani na hlavní postavičku, mývala RJ, který není vtipný ani tak sám o sobě, jako tím, co pod jeho vedením lesní zvěř provádí.

Jedinou věcí, která vás možná nepatrně znechutí (ale třeba ji překousnout), je, že se tvůrci na konci museli vytasit s nějakým ponaučení do života – tím je, že rodina je to nejdůležitější na světě – nic objevného, nic šokujícího. Filmu tím nepatrně překryje nálepku skvělá komedie, na níž se ještě nabaluje neskrytá kritika současného konzumního života. Tento problém by možná pro moralizování posloužil lépe, ale bohužel je tak zesměšňován, že to ani nejde – vrcholem je, když RJ seznamuje ostatní zvířátka s tím, co v lidském životě jídlo znamená. Jako vždy je problémem český dabing, který je v našich kinech ve větší míře. Po hlasové stránce sice nepostrádá kvalit (stále nevěřím vlastním uším zvláště u hyperaktivní veverky, která je na dabování opravdu pěkný oříšek), ale zvláště u komedií je problém, že poškodí, změní, zničí či něco podobně nehezkého udělá s původními vtipy. I u české verze se budete hodně smát, ale mám pocit, že u originálu ještě víc. Například, a to pocítí i ti, co neviděli originál, je zatěžko převést pojem „coach potato“ do češtiny, kde pro něj neexistuje podobný ekvivalent a vysvětlování by bylo nadlouho. Proto ve filmu použité „gaučák“ navíc neobsahuje potřebný pokrm v názvu – potatoes=brambory. Holt takové už je úskalí zahraničních komedií.

Grafika snímku je pochopitelně na výborné úrovní (co chcete od tvůrců Shreka a Madagaskaru, jimiž se chlubí na každém plakátu) a designem je na pomezí co nejvěrnějšího ztvárnění chlupů a jednotlivých stébel trávy a umělým dojmem působící obytné čtvrti spolu s lidmi. Možná tím chtěli tvůrci vyjádřit kontrast mezi přírodou a lidskými výtvory (další kritika?), možná se jim zdálo, že příroda si zaslouží větší pozornost. Osobně bych bral spíš tu první možnost.

Závěr:
Bezpochyby jeden z nejlepších letošních animáků, který zase jednou staví na prosté legraci, která je ale do detailu promyšlená tak, že se u ní pobaví každý. Zdálky slyším, jak se Autům zadrhává karburátor

Click (2006)
(Klik - Život na dálkové ovládání)

Máte pocit, že jste Adama Sandlera už dlouho v kině neviděli? Je to možná tím, že jeho poslední filmy Trestná lavice a Španglicky snadno a rychle u nás promítány nebyly. Pohrdnout Klikem by jste pak rozhodně neměli.

Abyste si film užili ještě víc, musíte být takový nucený workoholik, jakým Adam Sandler jako Michael Newman je. Má sice touhu trávit více času s rodinou, ale snaha o dosažení vyššího pracovního místa spojeného s lepší životní úrovní mu v tom brání. O to hůř mu je, že má za manželku někoho s tváří Kate Beckinsale. Když jednoho večera vystresovaně jede pro univerzální ovladač, netuší, že od podivného Mortyho dostane věcičku mnohem zajímavější. Ovladač, který dokáže kontrolovat vše, co se kolem vás děje - tedy pozastavovat, snižovat hlasitost a nebo přetáčet. Dokonce si ve složce bonusy může pustit Film o vzniku. Jak postupně, ale velmi rychle zjistí, ovladač a potažmo i život není hračka, se kterou lze snadno manipulovat.

V poslední době to jde s americkými komediemi nějak z kopce. Už nejsou, co bývali, poněvadž se u nich člověk tolik nenasměje. Stačí si zavzpomínat na nedávný Rozchod!. A přestože tímto úpadkem připomene Klik právě Rozchod!, tak svým zbytkem se spíše ztotožňuje s Božským Brucem, se kterým má film nejen stejné scénáristy, ale hlavně téma zodpovědnosti a uvědomění si svých chyb. Samozřejmě následovaných nápravou dotyčných. Největší škodou je, že výsledkem filmu je moralizující pointa zabalená do neuvěřitelně dojemného finále, které plně nevyužívá nastaveného problému a které bych u komedie Adama Sandlera nečekal.

Adam Sandler je totiž prvek, který do kina táhne už určitou skupinu lidí, kteří si zvykli na jeho obhroublý humor, akceptují ho, nebo dokonce milují. Ti všichni totiž budou až na pár okamžiků (např. prděcí scéna se šéfem) poněkud vyvedeni z míry. Sandler jako by zde nehrál nějakou postavu, ale sám sebe (nebo aspoň komika), jenž si uvědomí, jak je čas vzácný, přestane si dělat srandu a začne se kolem rozhlížet, jak mu život prezentovaný jeho manželkou a dětmi protéká mezi prsty. A kupodivu mu to jde, Sandler dokáže zahrát i emotivní scénu. Toto tvrzení dokáže šokovat, ale je vážně pravdivé. Co se ostatních týče, už se žádný zázrak nekoná. Christopher Walken ztvárňuje jednu z postav mentorů, jež jsou mu v současné době příznačné, ale tato je přeci jenom zvláštnější. Vzhledem k tomu, jak mile na první pohled působí, nebudete věřit slovům o jeho skutečné práci, která jen potvrzuje, že zlo se umí dobře skrývat. V celém příběhu pak figuruje jako pokušitel i spasitel, jehož vzhled ho vyčleňuje z okolí a který vlastně ani neexistuje. Sandlerovu manželku ztvárnila půvabná Kate Beckinsale, která kvůli své neznalosti komediálního žánru svou postavu komikou nevyzbrojila, a je to dobře, protože v menší míře a jako Sandlerův přihrávač je snímku prospěšnější. Horší je to s malými dětmi, které jsou v každé rozumné komedii kříž, protože vystavěním vtipných momentů na herecky nezkušených osobách lze snadno pohřbít celý film. Naštěstí těch momentů tu Tatum McCann a Joseph Castanon mají málo. Kapitolou sama pro sebe je jedna z cameo rolí Davida Hasselhoffa, který se nedávno objevil třeba ve Vybíjené a zde uzmul větší roli, která se ale neomezuje potřebou větších hereckých schopností. Dějová linie se nevyhnutelně blíží svou rychlostí do budoucnosti, takže bylo u filmu zapotřebí nejen vystavět sci-fi svět, který je jen letmo nastíněn hypermoderními budovami, ale hlavně postaršit herce. V dnešní době je už skoro zázrak, co všechno maskéři nedokáží, protože prošedivělý nebo obtloustlý Adam Sandler vás ani na vteřinku nenechá přemýšlet o tom, jak velkou práci s tím měli – nic takového vás totiž během sledování ani nenapadne..

Závěr:
Klik – Život na dálkové ovládání překvapí a potěší. Některé může jeho nekomediálnost znechutit, ale zároveň si musíme uvědomit, že obsahuje vyvážený poměr všech složek. Navíc si z něj odnesete dost razantní ponaučení, i když se vám může zdát až příliš nucené.

Scary Movie 4 (2006)

Máte alespoň trochu rádi loňskou Válku světů a Shyamalanovu Vesnici? Ne? Tak stejně raději zůstaňte doma, tenhle film totiž není pro nikoho.

Rád bych vám řekl, o čem je přibližně děj, ale bylo by to nadlouho a navíc nezáživné a nudnější než samotný film…no to bych asi přeháněl, nic není nudnější. Prostě se vracíme zpět k postavě Cindy Cambell, která získá místo jako pomocnice v jednom domě, kde straší, ale ona o tom neví. Vydává se pak na cestu hledání otce, jehož mrtvé dítě zde straší. Na pozadí tohoto „příběhu“ se odehrává skutečná válka světů, již sledujeme očima otce a jeho dvou dětí. Je vám to povědomé? Je toho víc, než by jste byli rádi.

Ti Američané…co ty nebaví? Nenapadá mě žádné jiné zvolání na počátek mé recenze (nebo tentokrát plnohodnotné kritiky), jež by více evokovalo mé pocity po shlédnutí již čtvrtého pokračování řady „Příšerných filmů“. Víc než kdy jindy tento název tvůrci myslí doslovně. Po prvních dvou filmech, kdy se tvůrci zaměřili hlavně na horory a kromě té dvojky to lidi žrali, přišly další dva díly, které už začaly parodovat veleúspěšné filmy obecně. Ve čtvrtém pokračování si tak (ne)pozorný divák všimne (nenápadných) odkazů na filmy Válka světů, Nenávist a Vesnice, které v praxi tvoří základní dějovou linku, po níž se hlavní hrdinové krkolomně pohybují. Ovšem tím, jak nesourodě na sebe jednotlivé parodické výjevy navazují, se upamatujete na meziscénky z filmových scén MTV, které by zde ale tvořily soubor „To nejhorší, co jsme vytvořili“. Ty na MTV jsou totiž opravdu skvěle vymyšlené a Scary Movie 4 se s nimi nemůže ani jedinou parodickou scénou měřit. A aby se divák náhodou nenudil, jenom tak na okraj (úúúplně zbytečně) sem přidali parodie na Zlomenou horu, Million dollar baby a Saw (která je tak nesmyslně namontována na hlavní linii, že divákovi už nestačí jen kroutit hlavou). Vše je samozřejmě doplněno (příznačným) fekálním a sexuálním humorem, kterému se můžou smát buďto jenom ti nejotrlejší nebo zasvěcený okruh lidí vyrůstajících na filmech tohoto typu. A pokud už si tvůrci opravdu nevědí rady a jejich měřič zájmu diváků o to, co se děje na plátně, radikálně začne klesat, není nic jednoduššího, než si znovu udělat legraci z Michaela Jacksona, jako milion lidí před nimi. To je už opravdu trapné.

Trapné je ale slovo, které by se bez nějaké výraznější snahy dalo použít jako přirovnání ke všemu. Třeba takoví herci, kteří samozřejmě nehrají ? - oni jenom hrají, že hrají, ale jak můžete věřit herectví někomu, kdo má za sebou čtyři naprosto úděsné filmy – samozřejmě mluvím o Anně Faris, která jako Cindy Cambell prostupuje celou touto kvartalogií. Ono se tady ani nedá hrát, když vlastností vaší postavy je, že se jí věčně někdo strefuje do hlavy a že je naivní (což vyvolává další řadu pseudovtipných scén). Craig Bierko na tom na druhou stranu není tak špatně, přeci jenom je svěžím závanem do zatuchlého koutku filmových nechutností, ale k průměru má stále daleko – už jen tím stále trvajícím tupým výrazem, ať už se okolo děje cokoliv. Charlie Sheen, princ filmových parodií, si naštěstí (žehnej Bohu) odbude kratičkou část úvodu a definitivně zmizí z celuloidového povrchu filmu. Ten si vážně koleduje o příští Zlatou malinu. A nesmí tu také chybět král parodií Leslie Nielsen, který sice v pár okamžicích film ozařuje paprsky průměru, ale jen proto, aby ho vzápětí smetl scénou ze zasedání Spojených národů.

Velkým problémem, který se nese celým filmem, je, že tvůrci prakticky citují celé filmy (potažmo scény) – hodně vidět je to u Války světů – člověka pak napadne, proč se dívat na film, který už jsem viděl a který je natočen mnohem lépe? Vždyť to nemůže udělat ani kvůli trikům – jak můžete udělat parodii trikového velkofilmu, když máte třetinový rozpočet? To prostě nejde a divák to pocítí sám, když se ukáží tripody v celé své ošklivosti. Navíc - ty nejlepší vtipy už byly v traileru.

Závěr
Uvažte zda-li chcete utratit 160 Kč a hodinu a půl svého života, když si to budete do smrti vyčítat jako já. Tentokrát vás už nespasí vůbec nic. Ani Leslie Nielsen. Na závěr motlitba za ukončení série, která už dávno měla skončit.

Live Free or Die Hard (2007)
(Smrtonosná past 4.0)

McClane tentokrát uvízl ve virtuální smrtonosné pasti, která expandovala do celostátních rozměrů. Můžou se jeho pěsti a vynalézavost měřit s počítačovými hackery? A jako proč ne??

Už téměř dvacet let známe Johna McClanea, toho chlápka „v nesprávnou dobu na nesprávném místě“, který nám dělá společnost, když máme náladu na pořádný akční film. Poprvé zachraňoval rukojmí v mrakodrapu Nakatomi, podruhé už letiště, poté celý New York a nakonec se snaží zabránit padouchovi ve zničení celého USA. Johnovo pole působnosti se zvětšuje, Bruce Willis stárne, ale Smrtonosné pasti jsou pořád nabyté akcí.

John je nadobro rozvedený se svou manželkou Holly, nerozumí si s dospělou dcerou a k tomu dostane za úkol převést jednoho mladého hackera z New Jersey do Washingtonu. Jaká by v tom mohla být potíž? Brzy ale zjistí, že Mattovi (Justin Long) jde někdo po krku a ten někdo není obyčejný vrah. Zloduch Thomas Gabriel (Timothy Olyphant) si totiž zamanul zlikvidovat celou Ameriku. A jelikož žijeme v jednadvacátém století, dělá to přes počítače. John je ale ze staré školy, jemu technika a programování nic neříkají. Přesto brzo odhalí, že Matt má v celém problému důležitou roli. S jeho pomocí se pokusí Gabrielovi „nakopat zadek“.

V moderní době už většinu práce vykonávají počítače – proto se nedivte, že jsou ústředním motivem filmu. Daly by se ale také považovat za ústřední problém. Mladší diváci, kteří rozumí programování, nad nápisem na monitoru Gabriela „Nahrává se virus“ budou kroutit hlavou. Pokud by se ovšem scénárista Mark Bomback striktně držel pravidel a „reality“, starší část publika by stejně jako McClane nevěřícně koukala a nechápala. Navíc by filmu přibylo na délce, protože Mattovo přeprogramování satelitu přes pouhý mobil by rozhodně netrvalo pár sekund. Myslím, že tvůrci udělali takový kompromis. Sice spoustu fakt zjednodušili pro počítačové laiky, ale vyhnuli se „pamětihodným momentům“ takzvaných hackerských filmů. Ať už tím jsou směšné létající krychličky ve „Swordfishi“ nebo „hacknutí“ hesla v „Resident Evilu“ tím, že pan technik prostě zadal různé číselné kombinace a ono to na nějaký ten pokus vyšlo. Nemluvě o „Síti“, kde jste mohli vidět IP adresu 23.75.345.200 - žádná IP adresa nemůže obsahovat číslo větší než 255. Ve Smrtonosné pasti 4.0 nejsou krásňoučké barevné animace a nad nějakým tím hackováním satelitu holt musíme přivřít oko.

Důležité je, že Bruce Willis hrdě nastavil svou holou hlavu, utržil nějaká ta „škrábnutí“ a ještě se tomu zasmál. Je znát, že McClane je jeho životní role. Vyskočí z auta, pořádně si namlátí, ale vše završí smíchem a nekompromisní hláškou. Proto ho máme tak rádi. Nehraje si na dokonalého akčního hrdinu. Slízne ránu, odře se a zakrvácí bundu (tedy, nejradši tílko, ale tvůrci čtyřky asi nechtěli, aby nastydnul) a uzná, že není nedotknutelný. K padouchovi se dobelhá polomrtvý a zašpiněný, s potutelným úsměvem si vychutná své „jupíjajej, šmejde“ a na konci už jen čeká na nějakou tu záchranku. Že tohle všechno už znáte z předchozích filmů? Ano, jistě, jenže přesně tohle vás čeká i počtvrté. Willis je tu prostě dokonalý a téměř nepochybuji, že se nechá zlákat k natočení pětky. Z jeho výkonu je totiž znát, že si roli užívá.

Už ve trojce si McClane našel parťáka – byl jím Samuel L. Jackson. Zde se vše opakuje. Mladý hacker se sice může zdát jako nebezpečná postava ohledně klišé, ale vyvedu vás z omylu. Žádný střet generací se nekoná a McClane si ani nehraje na „taťku“. Justin Long se projevil jako velice dobrý spoluhráč a jeho nešťastné oči pokaždé, když se ho někdo opět pokusí zabít, vás určitě rozesmějí. Tohoto mladého herce si můžete také všimnout v průměrné komedii „Idiocracy“ v roli nadprůměrně zmateného a roztomilého doktora. Tím, kdo tu ale skutečně exceluje (jako by to někdy bylo jinak), je Kevin Smith. Jako by mu přitloustlý hacker Warlock s velice otravnou maminkou byl ušitý namíru. Ještě teď se přiblble uchechtávám nad momentem, kdy je rozvalený v křesle a ve spánku objímá klávesnici. Takhle vypadá člověk opravdu „zažraný“ do počítačů, Hugh Jackman mi promine.

Teď se ale odkloníme od „těch správných“ a podíváme se na zloduchy. Prozatím jsme ve Smrtonosné pasti viděli samé charismatické gaunery, které si ještě doteď pamatujeme jmény („Simon říká...“, Hans Gruber atd.). Tady mám pocit, že už T. Olyphant nestíhá. Ano, je vážně slizký, dívá se tak, až vám přeběhne mráz po zádech, a v každé situaci je ledově klidný. Postrádá ale tu osobnost, kterou např. Simonovi vtiskl Jeremy Irons. Nechytne vás, nezaujme, ale taky nezklame. Zato jeho kung-fu milenka Mai (Maggie Q) je něco jiného. Čiší z ní sex-appeal a končetinami se umí ohánět natolik, že chudák McClane se pořádně zapotí.

Režisér Len Wiseman (tvůrce „Underworldů“) sliboval úžasné výbuchy a efekty. Své slovo dodržel. Scéna, ve které policejní auto narazí do helikoptéry, je přesně tak geniální jako v traileru. Výbuch střediska řídícího elektřinu, do něhož se nahrne ropa, je také úchvatný. Je to pěkné na dívání, ale Wiseman tak nedodržel poměrně komorní podobu Smrtonosných pastí. Některé to zklame, jiní mávnou rukou, další jsou nadšeni a spíš ohrnují nos nad předimenzovanou scénou se stíhačkou. Ta se opravdu...nevyvedla nejlépe. Mimochodem pokud budete pozorně sledovat, možná si jako já všimnete u výbuchu zmíněného střediska padajícího kamení. Jeden velký úlomek se ale lehounce odrazí od země a je tak vidět, že to není „pravý kus šutru“. Jejda.

Dvěma faktory, které vás překvapí a mohly by i odradit, je délka snímku a přístupnost. To první není na škodu, příběh se nevleče a neustále se něco děje (jen si proboha dojděte včas na toaletu, 130 minut je vážně dost dlouhá doba...). Autoři ale značně zredukovali sprostá slova, aby na film mohly i třináctileté děti. To docela naštve, zvláště při vzpomínce na závěr trojky, kde „shit“ a „fuck“ nebralo konce.

McClane se vrátil a pořádně to natřel všem „nevěřícím Tomášům“, kteří by po shlédnutí ostatních letošních pokračování (Shrek, Piráti...) za něj rozhodně ruku do ohně nedali. I když... snad se už naučil, že „zakrytím webkamery nezakryje i mikrofon...“

Superman Returns (2006)
(Superman se vrací – chceme ho ještě?)

Ne, nejsem Lois Laneová, nepíšu pro Daily Planet a Supermana znám jen z Donnerových filmů a seriálu. Nikdy jsem nečetl žádný jeho comics (až na výjimku Návrat Temného rytíře, který je o Batmanovi a ten Muži z oceli pěkně nabančí) a přece jej znám. Jak kdosi přede mnou napsal, „chlápek v přiléhavém modrém trikotu, co nosí slipy přes kalhoty“ – takový se nám musí zákonitě vrýt do paměti. Já měl vždycky radši Batmana, temnější protipól – dušínovský idol, který se tuzemskému divákovi v Supermanovi zrcadlí, dnešní generaci už tolik neimponuje. Pro nostalgického fanouška zlaté éry sci-fi, comicsového fajnšmekra či extravagantního potápěče je ovšem Kal Elův nový návrat na stříbrné plátno něco jako zjevení.

Bryan Singer to opět neměl jednoduché. Kromě odpovědnosti vůči studiu (neuvěřitelně nechutný rozpočet), fanouškům předlohy („zabijeme tě, jestli něco zkazíš“) a koneckonců i samu sobě (aneb „nenatočím béčko“), tu bylo i opodstatnění jeho absence na režijní sesličce na place třetích X-Menů. Bryan má ale doma velkou sbírku comicsů, Clarkův plakát na záchodě a jen jedno stylizované pyžamo – jinými slovy fanoušek. Nabídněte fanouškovi jeho fetiš a ukousne vám celou ruku – otázka pak zní, co předhodí publiku?

Inu, že se jedná o důstojné pokračování předchozích dvou starých filmů, je jasné už od úvodních titulků – které jsou jedním slovem „bombastické“. Návaznost je těsná, Superman (Brandon Routh) se vrací z vesmíru po dlouhé cestě, kdy hledal svou rodnou planetu – a našel pouze „hřbitov“. Do toho jsme postupně zasvěcováni (tak trošku staromódně, pravidelnými střihy – hlavní hrdina – padouch – funkční, ale nenápadité – je to pocta originálu, nebo rezignace na standardní vyprávění?) do tradičně zkázonosných plánů Lexe Luthora (Kevin Spacey). Do toho se pokouší opět uhranout Lois Lane (Kate Bosworth), která na něj stále myslí, ovšem je zasnoubená s Richardem (James Marsden – tentokrát bez příslušných optických vad), který je zároveň otcem jejího syna...nebo ne?

Z kratičkého úvodu do třetího snímku by vám už asi mohlo dojít, že akcí to od počátku zrovna nesrší – a váš závěr bude správný. Je tu pár opravdu pěkných scén, triků je tu požehnaně, Superman pořád někde létá, zachraňuje – a přesto je tu spousta času na rozhovory a klidnější pasáže, které se tentokrát zabývají city a ne filosofickými otázkami či politickými problémy (jako tomu bylo v případě X-Menů), což je u Singera poměrně příjemná změna (ačkoli ho právě pro jeho intelektuální sklony mám tak rád). Brandon Routh je skutečně doopravdy „super“, podobá se Christopheru Reevovi a jeho Clark Kent je ten správný ňouma. Kevin Spacey je velice zábavný a hraje skvěle – nestává se z něj karikatura jak tomu bývá v posledních kreacích Johnnyho Deppa, přesto právě jemu náleží mnoho scén, při kterých se publikum v sále zasměje – což z něj však rozhodně nedělá veselejší postavu, je to pěkný parchant. S ambicemi. Co se týče Kate Bosworth, občas jsem silně pochyboval, jestli ji nakonec opravdu nehraje původně zamýšlená Natalie Portman, až tolik jí byla v řadě scén podobná (fyzicky).

Výprava je štědrá, spoustu kulis si filmaři postavili, což se v dnešní době modrých tapet velice cení, navíc návrháři měli řadu slušných nápadů, jak všechny lokace něčím zpestřit - koneckonců, neustále se nacházíme v prostředí polovičního retra, kde sice moderní technika je, ovšem hrdinové i všichni ostatní chodí oblékaní jak v původních filmech, tudíž si můžeme vychutnat třeba takovou Daily Planet ve stylu art deca.

Hudbu tentokrát tvořil John Ottman, ovšem hojně využívá původních Williamsových motivů, které budou také těmi jedinými, které vám po odchodu z kina budou neustále hrát v hlavě (já to slyším ještě teď, nejvyšší čas pustit si soundtrack). Singer je zároveň i spoluautorem námětu (ne původního comicsu, ale návrhu na další Supermanovo dobrodružství) a scénáře, takže tomu, co točí, nanejvýš rozumí a nespadlo mu tedy jen tak do klína (jako se to stalo Ratnerovi s X-meny – i když scénář se Zakem Pennem ještě přepsal). Je vidět, že se projektu plně a naprosto oddaně věnoval – pastelové barvy a preciznost provedení veškerého materiálu, který na plátně spatříme – to všechno svědčí o muži, kterého baví jeho práce a dává si záležet na tom, aby se o něm také patřičně mluvilo. Zaslouženě.

Dannyho parťáci 3

Danny Ocean a jeho parta jsou zase zpátky v Las Vegas a Steven Soderbergh dokazuje, že i sázka na třináctku se vyplácí.

Tentokrát jsou vážně naštvaní. Proradný majitel hotelů Willy Banks podvedl jejich přítele Reubena Tischkoffa, který z toho zkolaboval a skončil na nemocničním lůžku s infarktem. Reuben se měl totiž stát Willyho společníkem v nově postaveném hotelu, jenže když došlo na rozdělování funkcí, Willy s ním podle svého obvyklého způsobu jednání jaksi nepočítal. A proto Danny Ocean svolává zpátky starou partu a rozhodne se Banksovi pomstít. Výsledkem je mazaný plán, jak během slavnostního premiérového otevíracího večera přivést na mizinu hotelové casino a připravit hotel o možnost ohodnocení prestižním oceněním Five Diamonds Award, na které si Banks dělá zálusk již po několikáté. Také vás zajímá, co se stane s casinem, když v něm necháte devět minut lidi jenom vyhrávat?

Třetí pokračování Dannyho parťáků bylo sázkou do loterie. Cesta do Evropy v druhém díle se jim nijak zvlášť nevydařila, a proto muselo jít v první řadě o záchranu cti. Což se povedlo hned po několika stránkách. Staré dobré prostředí amerického centra veškerých hazardních taškařic vrátilo tomuto filmu podstatnou dávku stylu. Přiznejme si, že George Clooney ve smokingu nejlépe vyniká právě na takovémto místě. Jeho herecký projev je příjemný a výborně zapadá do kolejí vyjetých prvním a druhým dílem. Obzvláště zábavné jsou sekvence, kde s Bradem Pittem rozebírá svůj oblíbený televizní pořad nebo když přemýšlejí, jak propracovaný bezpečnostní systém hotelu vytáhnout ze zásuvky. Co se týče ostatních herců, tak Brad Pitt je díky novým machovským sakům ještě rozkošnější než obvykle, a Matt Damon, který získá naprosto obludně obrovský nos, jistě zaujme nejednu kvantitativně zaměřenou ženu. Bernie Mac je v roli propagátora nové hry skutečně okouzlující a návrat Elliota Goulda do casina je skoro jako příjemný flashback. Hlavním tahákem tvůrců je ovšem sám mistr tvrďáckých obličejů Al Pacino. Bohužel, tento mafián stříbrných pláten už je poněkud v letech, a tak jeho výkon místy působí poněkud hnilobně, nicméně má i své světlé body (ano, občas se jeho kmotrovská výhybka zase nahodí), a proto se dá shrnout do průměrného hodnocení. Al Pacinovi zdatně sekunduje půvabná Ellen Barkin, která je neintelektuálními velkofilmy dosud neposkvrněná, ovšem svou roli zvládá tak přesvědčivě, že se jeví poskvrněná až až. I to, že je ve filmu přítomna jako jediná žena, mu dává nový náboj. Scénář snímku není sice dvakrát originální, děj je jednoduchý a čitelný, minusem jsou snad jen časté „přeskoky“ mezi postavami a jejich kusé hovory, což může slabším povahám trochu zamotat hlavu. Ani kamera protentokrát nenabídne žádný uchvacující pohled. Oproti tomu se ale povedla výprava, prostředí hotelu, kulisy, kostýmy, vše je detailně propracované a sladěné do jednoho celku. Kromě toho je ovšem největším důvodem, proč jít na Dannyho parťáky to, co je utváří a definuje – humor, svižnost a styl. Steven Soderbergh jim dodal to, co chybělo ve dvojce, a oživil zetlelé ostatky jedničky. A je to příjemný zážitek.

Závěr:
Důkaz, že třetí pokračování filmu se může celkem povést. Prostá, ale o to působivější jízda pro fanoušky a pokročilé.

Teenage Mutant Ninja Turtles (2007)
(Želvy Ninja)

Jsou mladí a zelení. Jsou vycvičeni v umění ninjů a na prvním místě jejich jídelníčku je pizza. Přátelé z kanálu se vrátili. Želvy Ninja znovu střeží pořádek.

Nejen nostalgie, ale i nedostatek finančně výdělečných nových nápadů nutí filmové producenty k filmovým návratům ověřených kvalit. Jinak si ani březnový návrat Rockyho, současný návrat želv, červnový návrat Johna McClanea a návrat Indiana Jonese a Ramba v roce dalším nelze vysvětlit. Animovaný seriál spolu s trojicí celovečerních hraných seriálů podpořil výrobu hraček s titulními hrdiny v devadesátých letech. Želvy se pak stáhly do ústraní, aby před pár lety vystrčili růžky v nové verzi animovaného seriálu. Nyní se vrací i na plátna kin a to v co nejmodernější podobě. Želvy Ninja vždycky sloužily jako popkulturní záležitost, která ovlivňuje své diváky. Tentokrát se musely nechat ovlivnit samy, aby v dnešní době nebyly považovány za havěť. 3D kabátek jim na první pohled sluší a udává jim možný vývojový krok. O fanatismu mezi diváky ale řeč být nemůže. Problémem totiž je, že díky nevalnému marketingu a celkovému ladění filmu docení nové „Želvy“ spíše odrostlí fanoušci, kteří budou muset ve skříni najít staré hračky. Jinak hrozí želvám vyhynutí.

Tvůrci šli na Želvy Ninja od lesa. Ve své podstatě navazují na tři starší hrané snímky a pracují s pravděpodobným faktem, že se Želvy na čas rozdělily. Přesněji, Leonardo odešel do Jižní Ameriky, aby dosáhl duševní obrody, nalezl pravý význam vůdcovství a zdokonalil své techniky. Jenže se tam jaksi pozdržel kvůli ochraně místních obyvatel od oplzlých vydíravých výběrčí výpalného. Nakonec se po menší konzultaci s April (ta April, za kterou všichni želváci pálili) navrací do klidných stok rodného města. Michelangelo si vydělává účastí na dětských party a Donatello přispívá do „rodinného“ rozpočtu prací technika přes telefon. Jediný Raphael podle všech nic nedělá, jen přes den spí. Může se zdát, že město, které se nachází bez ochranné tříprsté ruky, bude pohrouženo do zločineckého chaosu. Není tomu tak díky tajemnému Nočnímu strážci, který v kovovém brnění s helmou střeží na své motorce kouty města. Leonardo, jež má za úkol dát starý tým do formy, je nucen snášet arogantní odmlouvání Raphaela, který mu vyčítá jeho nezájem. Všichni se ale musí sbratřit, když se ve městě objevuje spousta podivných monster, skupina bojovníků Foot a čtyři podivní kamenní válečníci. Jestli za tím nestojí dávná historie…

Nakonec se z nových Želv Ninja vyklubal veskrze rodinný film, který neposkvrní žádnou sebe čistší duši. Tohoto efektu bylo dosaženo především jasně danou osou boje mezi těmi dobrými a těmi zlými. Žádné explicitně násilné nebo zvratově náročné scény se nekonají. Vše je jednoduché a přímočaré. Dokonce ani humor není nejsilnější stránkou jinak hláškujících želváků, což zamrzí ze všeho nejvíc. Tento nedostatek je ale plně vykompenzován v akčních scénách. Želvy Ninja vskutku figurují hlavně jako akční oddychová zábava, ale i zde existuje pár výtek. Ve filmu se dočkáte jak ohromných, působivých bitev, tak komornějších soubojů, nebo těch humorně laděných. Největší problém spočívá v ohromných, davových soubojích, kterých se kromě našich čtyřech hrdinů (popř. legendárních generálů) účastní horda jednolitých vojáků. V nich kvůli lokaci, kde se odehrávají, a barevné podobnosti nejen že s velkými obtížemi odlišíte jednotlivé želvy, ale neužijete si ani jejich akrobatických choreografií, kvůli chaosu, který způsobují zbyteční ninjové/starověcí bojovníci okolo. Působivé obrazce se tak ztrácejí v pohybu desítek dalších subjektů na plátně. Více proto vynikají osobní potyčky, přičemž předčasným vrcholem filmu je souboj Leonarda s neznámým Nočním strážcem, který je prosycen atmosférou, jež navozuje nad hrdiny stojící svítící neon a hustý déšť, proklatě dobrou choreografií a hlavně i emočním nábojem, který jiskří mezi želvákem a „samozvaným strážcem zákona“.

Pokud scénář ztrácí body v celkovém vzezření, pak skóruje ve vykreslení vztahu a charakterů jednotlivých členů želvího bratrstva. Zachována je jejich základní psychologie vzhledem k existující mytologii, ale jsou lehce poupraveny ku vzniklé situaci. Mají přitom adekvátně a rovnoměrně rozložené pozice. Michelangelo zůstává věrný svému humornému charakteru, přičemž příběhu slouží hlavně pro uvolnění napětí, a Donatello dopláceje nejvíc ze všech na celkovou dějovou strukturu v tomto díle relativně zapadl. V centru dění je totiž bratrský spor Raphaela a Leonarda, který je zachycen neobyčejně trefně a reálně, neboť celý jeho průběh je takový, jak by se od bratrských sporů čekalo. Zajímavou roli v rozepři hraje Noční strážce. Leonardo však stále zaujímá vůdcovskou pózu a Raphael roli největšího drsoně. Prázdné místo záporného hrdiny obsadil Winters s hlasem Patricka Stewarta, který v průběhu filmu prochází logickým vývojem ke kladnější stránce, což je podloženo pádnými argumenty. Ostatní digitální lidé (včetně April) pak pouze zaujímají scénářem přesně danou úlohu.

Film stál pouze neuvěřitelných 35 milionů dolarů, a to se na něm i odráží. Je vidět, že největší práce a píle byla věnována vymodelování želv, neboť jako jediným ze všech postav, kterými je jejich svět prostoupen, jsou detailněji propracované. Aby tvůrci dosáhli co nejlepšího efektu za co nejméně peněz, stylizovaly všechny ostatní (tedy lidi) do komiksového manga stylu, tedy vyhraněná animace jednotlivých lidských subjektů, velká očiska a speciální, nevlnící se účesy. Díky této vyhraněné komiksovosti tak tvůrci dosahují i vlastní výjimečnosti, a navíc se opravdu mohli věnovat samotným želvám, což ocení nejeden jejich fanda. Ale i celková technická kvalita je kolísavá. Střídají se filmové momenty, které působí jaksi plastikově a někteří jedinci můžou nabýt dojmu, že se ocitli uprostřed počítačové hry, a technicky bravurně zvládnuté scény, které se většinou odehrávají v noci a za deště. Velkou zásluhu na tom má i atmosféra, která je jedním z velkých kladů nových Želv Ninja. Jak v samotném nočním městě, které je osvíceno tisící světélky pouličních lamp a světel bytů, tak i v podzemním úkrytu hlavních hrdinů.

Závěr:
Zábavný, oddychový animák, který vytáhne do kina každého, kdo si tajně doma schovává figurku Leonarda. Případný druhý díl by snad mohl postrádat naivitu a mohl by být finančně lépe zajištěn.

My Super Ex-Girlfriend (2006)
(Moje superbejvalka)

Uma Thurman následuje své kolegy Brandona Routha, Hugh Jackmana ä Christophera Balea. Oblékla si kostým superhrdinky a vydala se zachraňovat nevinné obyvatele USA, i když poněkud jiným stylem než ostatní.

Kdyby jste superhrdinku G-Girl potkali jako její alter ego v metru, měli by jste s jejím rozeznáním o hodně větší problémy než v případě Supermana. Proto ani Matt Saunders netuší, koho že se to pokusil sbalit. Netuší to ani v následujících chvílích, kdy s Jenny chodí (dokonce ani při sexu mu není nic divné). Zvrat nastává až tehdy, když Jenny začne tušit Mattovo pletkaření s kolegyní Hannah. Jenny mu lehkým nedopatřením odhalí svou identitu a Mattovi nastávají krušné časy, kdy se může stát, že se mu v zadku objeví motorová pila.

Na první pohled se Moje Superbejvalka jeví jako docela originální a zajímavý film. Smíchat dohromady romantickou komedii a komiksového superhrdinu tak, abyste netradičně, v záplavě akcí nabitých komiksových snímků, zachytili život superhrdiny, se jeví jako dobrý nápad, dokonce i po delší úvaze. Víceméně však tato teorie pokulhává, když si uvědomíte, že většina soudobých komiksových filmů se až s titěrností psychiatra vyžívá v emocionálních projevech superhrdinů v jejich soukromí (Spider-Man) nebo při jejich práci (Superman se vrací).

Minimálně jméno režiséra, Ivana Reitmana, by se jevilo jako pojistka záruky dobré kvality. Někdo, kdo natočil dva díly povedených Krotitelů duchů, přeci musí při tvorbě filmu myslet na udržení určité kvality filmu. Není tomu tak a dávno. Už co natočil Juniora nebo Evoluci. Smiřte se tedy s tím, že Reitman není geniální režisér, dokonce ani z poloviny. Je průměrný, mnohdy podprůměrný. A tentokrát ho nezachrání ani Uma Thurman. Moje Superbejvalka navíc hodně trpí tím, že není zcela jasné, jaké má úmysly. Občas se zdá, jako kdyby byla stvořena pro odpověď na otázku z Mladých mužů za pultem, zda-li může mít superhrdina pohlavní styk s normálním člověkem. Následně se jeví jako parodie, protože Umina superhrdinka není zdravě uvažující superhrdina, a dalším hlediskem je akční film, kde nechybí „akční finále“. Každé samostatně by fungovalo dobře, ale dohromady rozhodně ne.

Velkým problémem celého filmu je herecká nesoudržnost a nekooperativnost. Každý z nich zde veskrze špatně hraje postavy, které už byly špatně napsané. Luke Wilson je prvním červeným panáčkem. Ani po kolena nedosahuje kvalit svého bratříčka Owena, který patří ke komediálním králům. Většina hereckých prostředků Luka Wilsona se skládá z podivných výrazů, které značí buďto radost nebo nepochopení. Jeho postava je tomu přímo uzpůsobená (ňouma, kterého si na ulici nevšimnete), ale on stejně tápe ve tmě. Uma Thurman má svou neurotickou, nevěru netrpící superhrdinkou větší příležitost ke hraní, ale ani takto zkušená herečka nepřemění sůl ve zlato, když k tomu nemá dostatečné prostředky. Její G-Girl totiž není ani zajímavá, ani „cool“a ani sexy, což je ten největší problém. Slabé trikové provedení tyto nedostatky podtrhuje, i když by šly vzhledem k žánru prominout. Ke dnu pak táhnou film obzvláště dva herci – Anna Farris a Rainn Wilson (ne, tenhle už není Lukeův bratr, sice má ještě jednoho bratra, ale ten se jmenuje Andrew). Anna Farris, dle mého názoru jeden z největších hereckých omylů současnosti, ohromně trpí svou účastí ve všech těch parodiích (stále nechápu, jak mohla hrát ve filmech Zkrocená hora a Ztraceno v překladu). Během filmu stále čekáte, kdy udělá něco hloupého nebo trapného. Ničeho takové, kromě celého jeho výkonu, se nedočkáte. Rainn Wilson pak dojíždí na naprosto stupidní postavu, která svými „tipy na ženský“ Lukeovi ještě víc ztrpčuje život, stejně jako divákům, kteří ale nemohou jít domu jako Lukeova postava.

Závěr:
Moje Superbejvalka je podprůměrný film, který se jen tak tak drží nad hladinou úplné břečky, kde jsou parodie typu Sacry Movie a Date Movie nebo rádoby vtipné omyly kinematografie.

Eragon (2006)

Každoroční fantasy nadílka má letos opět nový háv. Na základě celosvětového bestselleru vznikl stejnojmenný film - Eragon.

Přiznám se bez mučení, že knihu jsem nečetl. Považuji to spíš za plus, neboť můžu k dané látce přistupovat mnohem objektivněji. Paolliny vytvořil království Alagaesia, v němž se nekalými praktikami dostal k moci Galbatorix, bývalý dračí jezdec, který nechal všechny své bývalé spolubojovníky pobít, aby mu nic nestálo v cestě neomezené vlády. Existuje však jedno vejce, jedno proroctví a jeden čeledín, jejíchž cesty se setkávají. Rodí se nový drak a z mladého chlapce oplývajícího sny dračí jezdec. Tyto nově nabité schopnosti není snadné zvládnout, a tak mu v počátcích jeho poutě pomáhá Brum, také bývalý dračí jezdec. Musí se dostat za rebelantskou skupinou, aby spojili síly a krále i s jeho stinným pomocníkem Durzou přemohli.

Eragon se nevyhne srovnání s jinými fantasy filmy. Minimálně těmi, ke kterým má blízko. Na rozdíl od lednových Letopisů Narnie není tak dětinský, prvoplánově jednoduchý a herecké kreace ne vždy vzbuzují smích. A protože s Pánem Prstenů jej nelze dost dobře srovnávat (mnohem komplikovanější a dospělejší děj), hodně společného má s Dračím srdcem, v němž také hrál jednu z hlavních úloh drak. Ovšem velký rozdíl je v tom, že historicky skromné Dračí srdce nikdy nemělo takové ambice jako Eragon. A to je to hlavní, co mu sráží vaz. Snaží se vyrovnat mnohem dospělejším a vyzrálejším snímkům, ale zůstává v podivném stádiu, které odpovídá věkové skupině, pro kterou bude z velké části určen – pubescentům. Vždyť i jeho hlavním hrdinou je pubertální výrostek, který je drzý k autoritám a má „kopec odvahy a špetku rozvahy“. Film se tak ve velké míře nezabývá fantasy nebo bojem o záchranu království. Soustřeďuje se spíš na Eragona, jeho vývoj, vnější vlivy, které ho formují od zapšklého mladíka v rozum nabývajícího jinocha, který se vyrovnává s dvěma druhy citů. Mateřskou láskou a láskou k dívce. Ani zdaleka však obě nevyčerpaly své možnosti, a s očekáváním tak můžeme vzhlížet k Eldestovi.

Tvůrci měli v případě herců stejně náročnou roli jako tehdy, když se vybíralo osazenstvo Harryho Pottera a Narnie. Výhodou bylo, že role Eragona je vytvořena pro sedmnáctiletého hocha, který by už nemusel film ohrozit svým infantilním herectvím, jako se v případě Narnie a Pottera stalo (více však u Narnie). Z mnoha kandidátů byl vybrán devatenáctiletý Edward Speelers, který oproti trailerům nehraje až tak špatně a v některých momentech jeho výkon potěší. Ale stejně jako se to povedlo Jacku Sparrowovi v Pirátech z Karibiku nebo veverce v Době ledové, tak i zde si svým charismatem a hereckým umem ukořistila film jiná postava. Nemluvím ani o drakovi a ani o Johnu Malkovichovi (který pro jednou hraje nevýrazně a má hlavně málo prostoru). Tím někým je Jeremy Irons v roli starého, všemi odvrhovaného muže s tajemnou minulostí. Právě to, že jako jediný má jakous takous minulost, mu dává možnost vytvořit ze svého svěřence hlubší postavu, která jako jediná dokáže rozesmát (nepočítám přehršle nechtěným úsměvných momentů) a která jako jediná ve vás vzbudí i emoce. Podstata jeho úspěchu tkví právě v Speelersově nezkušeném herectví a trefně napsaném scénáři, díky čemuž z každé scény vychází jako morální vítěz. Zajímavou zahranou i vzhledově nejvíce poutající pozornost vytvořil Robert Carlyle v roli Druzdy, který šikovně smíchal typického zloducha s pokorným sluhou a zatraceně nebezpečným parchantem ovládajícím temné síly.

Jako se předloni čekalo na Gluma a loni na znovu oživeného King Konga, byl letos s neskrývaným nadšením očekáván drak, lépe řečeno dračice Safira. Safira, jakožto neurčitý kříženec ještěrky a labutě, je neobyčejně krásnou potvůrkou. Několikero úžasných pohledů nám dává příležitost pořádně si ji prohlédnout a žasnout nad umem specialistů na digitální triky. Je pak otázkou, zda-li bylo obsazení právě jednoho z nich na post režiséra nápadem, který si zaslouží potlesk. Na jednu stranu se totiž nemusíte obávat, že by drak a další digitální hrátky byly vysloveně špatné, na stranu druhou je tu obava z poklesu kvality celého filmu, neboť u filmu je vždy důležitý vzhled, ale obsah stojí na prvním místě. Texasan Stefen Fangmeier si však s tímto úkol poradil nebývale dobře. Ovšem zpět k dračici. Ta je po vizuální stránce prakticky dokonalá, ale ve férovém souboji neporáží Draca z Dračího srdce, který na rozdíl do ní oplýval větší autoritou, vzhledovým charismatem a i živým duchem (o hlasu Seana Conneryho nemluvě - Safiru v originále namluvila Rachel Weisz). Safíra připomínajíc starostlivou matku tolik lidí nezaujme, přestože jí zbroj sluší, oheň chrlit umí pořádně a rvát se se zubatým démonem taky.

Závěr:
Pokud k Eragonovi budete přistupovat s touhou po zábavě a nijak valným očekáváním, Eragon vám tyto požadavky splní bez jediného problémů. Není to ani dokonalý, ani nedokonalý fantasy film, tvůrci uvízli někde uprostřed. Pořád ale o řád předčí Letopisy Narnie. Navíc by vám neměl uniknout Jeremy Irons v jedné ze svých nejironičtějších a nejsympatičtějších postav své kariéry spolu s překrásnou dračicí.

Garfields A Tale of Two Kitties (2006)
(Garfield 2: Příběh dvou kocourů)

Nejlínější a nejtlustší kocour na světě, který se i jako největší milovník lasagní rozpíná, jeden film je mu malý, tak přichází na řadu druhé pokračování s podtitulem Příběh dvou kocourů.

Garfield má od konce jedničky problém větší než nedostatek lasagní v ledničce, a to veterinářku Liz, která, jakožto Johnova přítelkyně, by se měla v brzké době stát Johnovou zásluhou něčím víc, ale to Garfield nehodlá připustit. Když pak kvůli oné věci odlétá John za Liz až do Londýna, kde se Liz účastní sněmu ochránců zvířat, Garfield se společně s Odiem schovávají v jeho zavazadle s plánem na překažení Johnova záměru. Ve stejné době je ohrožen Princ, což je kocour zesnulé hraběnky, na jejíž panství si dělal zálusk její synovec lord Dargis. Když je ale všechen majetek svěřen právě Princi, Dargis se ho pokouší zbavit všemi prostředky, aby zde mohl vybudovat rekreační středisko. Náhodou dochází v ulicích Londýna k záměně těchto kocourů a zatímco Garfield se ocitá ve svých snech, Princ poznává jinou stránku života, která mu ale není proti srsti.

K tomuto filmu jsem i přes náklonnost (mírnou) k prvnímu dílu přistupoval se skepsí od první minuty první ukázky, co spatřila světlo světa. I první minuty filmu, jež Garfield započal taneční kreací, mě vyděsily, a když svou zbytečnost korunoval hromadou mluvících zvířátek na královském dvoře, v nápravu jsem již nedoufal. Ta ale přišla hlavně skrze celistvější a inteligentnější zápletku, jež byla v jedničce nevěrohodná a které tvůrci dosáhli díky odprostění se od všeho, co známe z Garfieldí „mytologie“, a uvrhnutí jeho postavy do nového prostředí a k novým postavám (v minulém díle byly ve filmu snad všechny postavy jenom proto, aby si tvůrci získali čtenáře stripů). Dalším plusovým bodem je samotný Garfield, kterého tvůrci z fyziologického hlediska opět trochu vylepšili, a tak v reálném prostředí nevyčnívá. Zlepšení nastalo i z duševního hlediska, takže jsou Garfieldovy typické sarkastické věty konečně sarkastické a vtipné a jsou servírovány v rychlém sledu. Samozřejmě, během filmu budou mnohé chvíle, u kterých budete trpět a opěrátka, za která se budete držet, budou poškrábanější ošklivěji než od vaší kočky (mluvící a zpívající zvířátka; až moc pohyblivý Garfield – ten si s dietou starosti nedělá), přesto vás Garfield ve svém druhém pokračování dokáže zabavit lépe než v prvním dobrodružství.

Velkou měrou se na tom podílí i herci, kteří sice pořád hrají naprosto ploché postavy (ale jaké jiné jsou ve stripech, že), ale nejsou ve svých rolích tak křečovití, nucení a nevěrohodní jako v předchozím díle. Jak Breckin Meyer, tak Jennifer Love Hewittová si svoje postavy Johna Arbuckla, respektive Liz Shermanové, zahráli viditelně s větší radostí. Navíc nám bylo podsunuto další pozlátko, jež bylo v minulém díle naprosto ubohé – tím je záporák, do něhož se tvůrcům podařilo zlanařit Billyho Connollyho. I on trpí plochostí a typickou jednoduchostí dětského zlosyna, ale sledovat, jak po plátně pobíhá jako blázen za digitálním kocourem, musí zaměstnávat několik hostů a do toho mu trhá kalhoty velký pes stojí za to.Zajímavou postavou je pak i komorník a zámecký správce Smithee, jehož Ian Abercrombie obdařil správnou laskavostí a starostí o kocoura, který mu po výměně ale začne přerůstat přes hlavu.

Závěr:
Děti si tenhle film určitě užijí, je zde spousta mluvících zvířátek a Garfield dělá legrační věci. Ostatní se sice budou chytat hůř, ale díky lepšímu scénáři, který umožňuje Garfieldovi více využít svůj potenciál, nebudete z kina odcházet přímo zklamáni. I čtenáři stripů najdou během promítání několik jiskřiček naděje.

Men in Black 2 (2002)
(Muži v černém 2)

Jen zřídka má sequel lepší scénář než originál, ale ten náš je fantastický.“ tvrdí Will Smith,jeden z hlavních představitelů filmu Men in Black 2 , který vtrhl do našich kin s novým mottem Back in black, což se sice rýmuje, ale záruku neprokazuje. Spíše naopak. Když jsem zhruba před pěti lety viděl Men in black, docela jsem se bavil a kupodivu se i smál vtípkům Willa Smithe a Tommyho Lee Jonese.

Nebyly to žádné typu A praští B, B začne nadávat,přijde C a klepne se do hlavy paličkou na maso. Ne, tyhle fóry měly i svůj účel a pointu.
Pravda, většina jich byla vizuálních, ale stejně. A tak, když do naąich kin vtrhla dvojka (nebyl to žádný šok, alespoň ne pro mne a pro ty, kteří si na internetu stahují videa typu Comming soon), téměř okamžitě jsem vyrazil na zteč multiplexu Ster Century – Nový Smíchov a zakoupil si lístek s velkým očekáváním. A hle! smích se z mých úst nedostavil ani jednou za celý film! Tím zde nechci naznačit, že jsem podstoupil operaci hrudního koše a hlasivek, ale spíše to, že se tvůrcům tohoto snímku jaksi nepovedlo přijít s nějakou inovací. Ne že by se vtipy alespoň opakovaly v jiných souvislostech, oni tam ve skutečnosti ani nejsou. Spíše úsměvné, než k popukání, ale tak, že se budete nahlas smát na celé kino a na hlavy ostatních nešťastníků sypat nechtěně popcorn,taková tam opravdu není. Naopak-Popcorn budete na některých místech metat po fanoušcích MIB z nudy.
Tenhle film ZKRÁTKA promarnil svou šanci,protože NEMÁ téměř ŽÁDNOU zápletku!
Na začátku filmu přistane na naši planetu nějaká Serleena, nebo co, která na sebe okamžitě vezme podobu modelky a potom stráví nebohého úchyla z Istanbulu, kterého vám určitě přijde líto, ale smát se rozhodně nebudete. Ne snad kvůli dramatičnosti (a ne snad, že by tento film také nějakou měl), ale vtip „Chutnáš skvěle, děvče!“ a „Chramst!Ty taky.“ v tomto případě opravdu vtipně nepůsobí.Naopak,někdy okolo poloviny filmu už jsem měl v hlavě jasnou představu o svém zrecenzování (jedno z mála kladů,které tento film má). Ale pokračujme dále: Agent K (Will Smith) se vydá nejprve odčervovat metro, a zde si všimněte skvělého dabingu, prosím.
K vlétne okýnkem u dveří vagónu do metra a řve na lidi (anglicky): „Hey, people!Something is in electrical systém!“ a český překlad: „Hej!Lidi!Provádíme odčervování!“MIB 2
Ten překlad zůstal v tomto případě naštěstí jenom u titulek, neodvažuji se pomyslet, co by se stalo, kdyby zas někomu dali dabovat sci-fi (vzpomeňme namátkou například na poslední Hvězdné války).
Po vymazání paměti všech cestujících a řidiče se vydá agent K neutralizovat svého dalšího kolegu (jméno po mně nechtějte vědět) a hned potom dostane od šéfa MIB, který má mimochodem také jméno a já ho také nevím, za úkol obnovit agentské ego pošťáka Kevina …, no zkrátka bývalého a budoucího agenta J (Tommy Lee Jones, jak jinak). Společně potom sledujete přepadení budovy MIB, česky jako MvČ-to je taková perlička, spláchnutí se obou agentů, následnou odvetu a pokoření hlavního Slizáka Vetřelce. Film je ke konci ještě k tomu nejasný, nemá spád a tak se stane, že hlavní příšera Serleena s oběma agenty bojuje nejmíň tak třikrát. Ovšem několik vtipných scén by se našlo a všechny jsou konci. A ne jako ti skřítci, kteří v jedné nádražní skřínce spěchají na obrovský výprodej porna-veliký výběr!

Jste-li stejně jako já fanda MIB jako takového, budete rozhodně zklamání. Ani když od tohoto „snímku“ nebudete nic čekat, dorazí vás a vy si budete následující čtvrthodinu po filmu místo rozjímání (u některých filmů se touto otázkou zabývám třeba celé dny, než dospěji k finálnímu posudku) rozčíleně říkat „Co to sakra bylo?“ (i u tohoto filmu se budete touto otázkou zabývat celé dny, přestože finální posudek budete mít stejně jako já hotov ještě téměř před začátkem). A vzhledem ke kvalitě filmu vám bude připadat celá ta reklamní kampaň Back in Black! naprosto zbytečná. Krucinál, copak to nikdo neviděl? Copak si toho nikdo nevšiml.MIB 2
Asi ne. Ale no tak. Heslo „Back in black“ si schovejme pro příchod STAR WARS: epizody 3 pro temné rytíře řádu Jedi a k tomuto filmu si kupme opět popcorn, kolu a zábavný časopis. Nebo spíše knihu. Ale ne, časopis. Tento film vám totiž uletí, slovy jednoho nejmenovaného kritika „jako po banánové slupce“. Když jsem před filmem četl recenzi v Lidových novinách, byl jsem na onoho kritika velmi rozhořčen a nadával jsem. Hluboce se mu tedy omlouvám, protože měl výjimečně (zase) pravdu.
Tento film se totiž nehodí ani pro malé puberťáky a heslo „Chráníme vás před šmejdem v kinech“ by měli v prvé řadě uplatnit na sobě.

 

Náhledy fotografií ze složky Fantastic Four

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nnnn jjjj

(jolina o9o9, 8. 9. 2011 15:05)

tj picvina

zelvy,ninja

(vera, 17. 5. 2011 17:56)

me,se,libi,pophadka,zelvy,ninja,je,to,proste,dobry,bavy,me,to,a,libi,se,my,jak,se,tam,perou,proste,se,my,libi,vsechno,co,tam,je,

o.k.

(cokomisinka@seznam.cz, 9. 12. 2008 19:31)

skvely fakt velmi obsahly proste jen tak dal!!.)))))Ten k do to delal je fakt spider-man